NEKROLOG: Poslední přání? To mě napadlo, když jsem vstupoval do velké obřadní síně ve Strašnicích a uviděl spoustu známých z narozeninové oslavy šedesátin Noční můry Evropy 2, dýdžejů a moderátorů, kteří ještě před půl rokem přáli Luďkovi Hrzalovi hlavně zdraví. Nevěřil jsem, že se jednou stanu součástí jeho loučení. Na druhou stranu za tu možnost musím Luigimu poděkovat.
foto: SinMed.cz/Miloš Pokorný a Leoš Mareš
Na sklonku roku 2025 mě Luděk oslovil s tím, že by chtěl, abychom spolu napsali knížku 88,2 FM – Zrod legendy. O tom, jak začínal s Romanem Holým v Sušici, o své první kapele, o začátcích v Evropě 2 a také o tom, co následovalo po Evropě. Trochu mi to tehdy připadalo jako poslední přání. Umřel Patrik Hezucký a Luďkovi určitě nebylo dobře. Chtěl, aby po něm něco zbylo, třeba právě v podobě knihy. Díky nakladatelství Olympia jsme se do práce mohli pustit.
S Luďkem se známe více než třicet let. Stejně jako se spoustou lidí, kteří se s ním přišli rozloučit ve stylu „poslední mejdan Luďka Hrzala na tomto světě“.
Žádná černá na oblečení, snad s výjimkou podkladu, květiny a volné oblečení. S Leonou Machálkovou a Bárou Lukášovou, které byly Luďkovými kolegyněmi v začátcích Evropy 2, jsme si říkali, že nebudeme slzet. Jenže slzy v očích mělo mnoho lidí.
Naposledy jsem s Luďkem mluvil několik dní před jeho smrtí. V porovnání se závažností leukemie jsme společně stále nadávali na doktory, že dělají zbytečnou paniku. Václav Kopta, Luďkův spoluhráč z kapely, na tom byl podobně. Nikdo z nás si nepřipouštěl, že by taková situace mohla nastat.
Život po životě
Zrození a loučení jsou jasně dané rozměry lidského života. Oba body, které život ohraničují, se svým způsobem slaví. I ve Strašnicích se tak trochu slavilo. Alespoň navenek. Smutek v duši ale skrývali všichni.
I navenek se usmívající Martin Tankwey, kterého Luděk objevil v čajovně, než se na dlouhou dobu stal „Sluníškem Evropy 2“, na tom byl podobně. Stejně jako Leoš Mareš, kterého Luděk objevil na berounské diskotéce. Tak moc se mu líbil jeho projev, že ho doporučil ředitelům Evropy 2, tehdy Miloši Pokornému a Romanu Ondráčkovi, aby ho zkusili. A ejhle, jak dobrý měl Luděk nos.
Při rozhovorech, které jsme vedli během vzniku knihy, jsme spolu strávili dlouhé hodiny. Dostaly mě blíž k životům lidí s onkologickým onemocněním. Do kondolenční knihy jsem napsal, že Luďkovi děkuji za tuto příležitost. A to platí.
Stejně jako platí, že honorář za knihu nepůjde mně, ale Luďkově rodině, nyní především jeho skvělé dceři Lucce. Část také poputuje lidem z OnkoCare Pavlíny Zvelebilové, kteří se starají o lidi s onkologickým onemocněním.
Pavlína sehrála v mém zasvěcování do této problematiky velkou roli. A i jim bych chtěl pomoci.
Možná právě tohle je ten život po životě. To, co po člověku zůstane. Vzpomínky, lidé, kterým pomohl, práce, kterou po sobě zanechal. A také kniha, kterou chtěl ještě stihnout napsat.