ROZHOVOR: Setkání s Ladislavem Špačkem, bývalým mluvčím prezidenta Václava Havla, je pro většinu lidí děsivou představou. Většina z nás si je určitě vědoma, jak on musí trpět, když my něco u stolu uděláme při jídle špatně.
.jpg)
foto: SinMed.cz/Ladislav Špaček
Já to vím. Proto, když jsme se sešli k rozhovoru pro SinMed.cz nejen na téma etiketa, jsem zvolil méně bolestnou variantu pro oba, že budu jen pít limonádu, ke které jsem dostal kovové brčko. Snažil jsem se s ním necinkat a hlasitě nesrkat. Známe se skoro 40 let, tak trochu doufám, že by mi i odpustil.
Kde se vzal váš příslovečný pedantický způsob prezentace toho, jak by se měl člověk v různých situacích chovat, zkráceně, kde se vzal vztah k etiketě?
To, že jsem přilnul k etiketě, tak za to možná může můj otec. Tatínek, když už byl starý a nechodil do práce, se přesto každý den ráno oholil. Oblékl si pak košili. Uvázal si kravatu, oblékl si oblek, šel si koupit noviny. Cestou po ulici, na hlavě klobouk, zdravil. Kloboukem. Zdravil se s ostatními sousedy, pak se vrátil domů, sundal si sako a četl si noviny. Prostě já jsem ten obraz měl od malička před sebou a s ním jsem vyrůstal. No, a není divu, že ve zralém věku jsem se najednou vrátil k tomu prototypu džentlmena, který prostě ví, jak má vypadat správně oblečený muž v každé situaci. Můj dědeček, stejně tak jako můj tatínek, mě naučil i další důležité věci. Boty si čistíme každý den. A to také dělám dodnes.
My jsme se poznali už jako novináři, chtěl jste být novinářem?
Určitě ne. Chtěl jsem být napřed námořníkem a pak astronautem. Ale oboje ztroskotalo na mých nedostatcích v matematice. Zatímco ze všech předmětů jsem měl od první třídy jedničku, z matematiky to byla dvojka. Naštěstí mě pak osvítilo světlo humanitních věd, vystudoval jsem češtinu a dějepis a stal se učitelem.
Marně stále hledám motiv univerzitního pedagoga stát se novinářem…
Učil jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jednou za mnou přišel jeden z mých studentů, kterým byl Vlastimil Ježek, pozdější ředitel Českého rozhlasu, generální ředitel Národní knihovny a nyní předseda představenstva akciové společnosti Obecní dům. Přišel, že byl na nějaké tiskové konferenci, protože už jako student přispíval do nějakých novin, a že seděl vedle lidí z televize, kteří se ho ptali, jestli nezná nějakého důvěryhodného čtyřicátníka, protože museli po listopadu 1989 vyhodit spoustu lidí, že hledají nové tváře. A on jim řekl, že zná, že ho učí češtinu. Dal mi jméno s tím, že se mám jít zítra podívat do televize, že mě tam vezmou. Já jsem mu říkal, že se zbláznil, že nemám nejmenší zájem o televizi. V té době jsem se na ni dokonce vůbec nedíval, do listopadové revoluce také ostatně nebylo na co.
Žák stojí za kariérou svého profesora?
Musel do mě ještě párkrát šťouchnout, až jsem mu vyhověl a šel se do televize podívat. Do školy jsem se poté již nevrátil. Stal jsem se šéfem domácího zpravodajství, v žebříčku jsem postupoval výš a výš. V televizi si mě vyhlédl Václav Havel a ukázalo se, že po revoluci u nás opravdu není vůbec nic nemožné. Byl bych učitel z filozofické fakulty, na kterého by se možná dodnes ve škole prášilo, kdyby nepřišla revoluce. Najednou cvak a televizní moderátor, šéf zpravodajství a nakonec první mluvčí prezidenta. To byly šoky, které překvapovaly i mě.
Jak to děláte, že na vás ubíhající čas není vidět. Sportujete?
Ani náhodou, to jsem nikdy nedělal rád. A ani nyní se to nezměnilo. Pořiďte si 14 obleků na míru, stejně tak na míru 63 košil, a bude vám jasné, že je vyhodit nechcete, když vám začnou být těsné. Já to mám nastavené jasně, nejím a ono se to brzy srovná. Dnes se tomu vědecky říká přerušovaný půst, ale to já praktikuji od dob, kdy se to takhle nejmenovalo.
Pamatuji si, že jsem jednou viděl Ladislava Špačka běhat, když s Petrem Studenovským natáčeli pro televizi pořad o etiketě. Špaček v něm pronásledoval tramvaj. Smích usvědčeného mistra etikety pobavil i mě: „Pravda, dokonce možná desetkrát jsem běžel, než vyhovoval záběr. Ale to byla, a zůstala, fakt jen ojedinělá výjimka, při které je zaznamenán můj rychlejší pohyb.“
