KOMENTÁŘ: Síla není výsadou mládí. Ve stáří rozhoduje o důstojnosti života

Stárnutí je nevyhnutelný biologický proces. Slábnutí však v mnoha případech nevyhnutelné není. Právě to dnes potvrzuje moderní medicína, fyzioterapie i gerontologie, kdy jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak si i ve vyšším věku uchovat samostatnost, stabilitu a důstojný život, je pravidelné silové cvičení.

Mnoho lidí si stále myslí, že činky, odporové gumy nebo posilovací stroje patří výhradně mladým. Opak je pravdou. Čím je člověk starší, tím větší význam má cílené posilování svalů. A ten důvod je jednoduchý. Tělo s přibývajícími roky přirozeně ztrácí svalovou hmotu i sílu. Proces, odborně označovaný jako sarkopenie, vede ke zhoršení stability, pomalejší chůzi, problémům se vstáváním, vyššímu riziku pádů a postupné ztrátě soběstačnosti. Senior, který dříve bez problémů vyšel schody, odnesl nákup nebo se zvedl z vany, může během několika let zjistit, že tyto běžné úkony začínají být problémem.

Silový trénink však tento proces umí výrazně zpomalit. Pravidelná práce se svaly stimuluje jejich aktivitu, zvyšuje sílu dolních končetin i středu těla, zlepšuje koordinaci a pomáhá udržovat jistotu pohybu. Právě silné nohy a pevný trup jsou klíčovou prevencí pádů a pády patří u seniorů mezi nejčastější příčiny závažných úrazů a následné ztráty samostatnosti.

Jenže nejde pouze o svaly. Zátěžové cvičení má zásadní význam i pro kostní aparát. Kosti reagují na mechanickou zátěž zvýšením své hustoty, což pomáhá brzdit osteoporózu a snižuje riziko zlomenin.

Neubývá jen svalstvo

Současně silový pohyb podporuje správné využívání glukózy, zlepšuje metabolismus, citlivost na inzulin a pomáhá držet pod kontrolou tělesnou hmotnost i kardiovaskulární systém. Jinými slovy tedy nejde jen o to, aby senior „měl sílu“, ale jde o to, aby jeho tělo zůstalo funkční jako celek.

Ve vyšším věku totiž neubývá jen svalstvo. Přidávají se artrotické změny kloubů, degenerativní změny páteře, zhoršuje se propriocepce, vestibulární stabilita i nervosvalová koordinace. Pohyb přestává být automatický, tělo reaguje pomaleji a každá nerovnost na chodníku začíná být potenciálním rizikem.

A tady se dostáváme k podstatné věci, tedy že omezená mobilita není jen zdravotní komplikace, ale je to společenský problém. Člověk, který ztratí jistotu pohybu, začne méně chodit ven. Takový člověk méně navštěvuje přátele, rovněž si méně obstarává věci sám, více se izoluje. A postupně se dostavuje psychický propad, úzkost a rezignace a přichází osamělost. Fyzické oslabení tak postupně přechází v oslabení sociální.

Síla ve stáří není luxus

Odborníci se proto shodují, že podpora seniorů má být komplexní, má vedle uspokojení základních potřeb zahrnovat i nabídku aktivit pro udržení sociálních kontaktů a kondice. Ale bylo by mylné cestu k udržitelné soběstačnosti stavět čistě jen na cvičebních pomůckách, protože prvním krokem je udržet člověka v pohybu. Velmi důležitým faktorem je proto prostředí, ve kterém senioři žijí. V tomto ohledu je nezastupitelná role obcí, které by při plánování městského prostoru měly vnímat synergii ve veřejném prostoru.

Můžeme mluvit o aktivním stárnutí sebevíc, ale pokud senior denně naráží na schody, rozbité chodníky, vysoké obrubníky, chybějící lavičky a nepřátelskou veřejnou dopravu, jeho soběstačnost se ztrácí mnohem rychleji.

Důstojné stáří nevzniká v domovech seniorů, ale mnohem dřív, na pravidelných procházkách, při cvičení, ve společnosti stejně naladěných vrstevníků, v každodenním životě společnosti, která nepovažuje starého člověka za někoho, kdo má „dožít“.

Síla ve stáří není luxus. Je to jedna z posledních podob svobody.

Autorkou komentáře je senátorka Vladimíra Ludková (ODS), členka Výboru pro sociální politiku horní komory Parlamentu.