Smrt. U nás a celkově na Západě nepřítel, proti kterému je třeba bojovat. V Japonsku smrt chápou jako přirozenou součást života a jeho konce. A podle toho také ke smrti přistupují.
foto: SinMed.cz/Paliativní péče, ilustrační foto
V Japonsku existuje oficiální a velmi respektovaný termín Rousui, což v překladu znamená „sešlost věkem“ nebo „smrt stářím“. Podle tamějších směrnic pro vyplňování listů o úmrtí může lékař tuto příčinu uvést, pokud člověk zemře ve vysokém věku (zpravidla nad 80 nebo 90 let) a k úmrtí dojde přirozeným, pozvolným vyhasínáním životních funkcí, aniž by byla jasnou příčinou jedna konkrétní akutní nemoc (jako infarkt nebo rakovina).
Jak uvádí v textu na webu Annals of Family Medicine Teruhiko Imanaga, Japonci to vnímájí jako ideální, důstojný konec života. Tělo prostě ukončilo svou životní pouť a v klidu se zastavilo. Co je fascinující, statisticky je „smrt stářím“ v Japonsku v posledních letech na vzestupu a drží se na předních příčkách úmrtnosti, často hned za rakovinou a srdečními chorobami. Společnost i medicína tam akceptují, že stáří samo o sobě je legitimní proces vedoucí ke konci. Takový přístup se zdá dokonale přirozený, rozumný… protože to tak prostě je.
V Česku se smrt stářím nenosí
U nás v České republice (a potažmo v západním medicínském modelu) je situace zcela opačná. U nás je konstatování smrti stářím jakousi prohrou. Náš systém je nastavený na hledání konkrétního patologického viníka. Když člověk zemře, lékař musí vyplnit List o prohlídce zemřelého, kde se vyžaduje přesná kauzální řetězová reakce: co bylo bezprostřední příčinou, co k ní vedlo a jaká byla základní nemoc.
Napsat do kolonky „stáří“ (v mezinárodní klasifikaci nemocí sice existuje kód R54 – Sešlost věkem / Senilita) je pro lékaře často vnímané jako profesní selhání nebo „odfláknutá práce“. Úřední mašinerie i statistici tlačí na to, aby se našla konkrétní selhávající součástka. Výsledkem je závod v udílení posmrtných diagnóz. Devadesátiletý člověk, kterému prostě došlo palivo, odchází z tohoto světa s popsaným listem, kde figuruje srdeční selhání, chronické onemocnění ledvin, ateroskleróza a pokročilá demence. Místo přirozeného skonu se z toho stává součet diagnóz.
Tento přístup s sebou nese i medicínský fenomén zvaný medicinalizace sklonku života. Protože západní medicína vnímá smrt jako nepřítele, kterého je třeba porazit (ta absurdita z toho přímo teče), má tendenci i velmi staré lidi v posledních týdnech života podrobovat neustálým vyšetřením, odběrům krve a „léčbě“ jednotlivých symptomů, místo aby se smířila s tím, že tělo jako celek prostě končí. Možná to dost vypovídá o našem chápání konečnosti lidské existence, naše odmítání přijmout vědomí, že i naše jméno se jednou objeví na náhrobku.
Rousui, nebo zápal plic?
V zemích, kde se „smrt stářím“ neuznává, rapidně narůstají úmrtí na kardiovaskulární choroby nebo zápaly plic. Starý člověk, který už jen slabě dýchá a přestává jíst, nakonec často dostane zápal plic (hypostatickou pneumonii), protože leží. V Česku se napíše jako příčina smrti zápal plic, v Japonsku rousui, protože zápal plic byl jen finálním důsledkem celkové sešlosti věkem.
U nás se situace v posledních letech mírně zlepšuje díky rozvoji hospicové a paliativní péče. Paliativní lékaři se snaží vracet do hry koncept „přirozeného úmrtí křehkostí věkem“, kdy se namísto agresivní léčby deseti různých nemocí dává přednost komfortu pacienta a uznání faktu, že čas se naplnil.
A je to jedině dobře.
Protože ležet v devadesáti v nemocniční posteli a smiřovat se s neodvratnou smrtí je dost těžké, když vás sestřičky a lékaři neustále posílají na CT, na krevní obraz, na EKG a na další skopičiny, když je zcela patrné, že hrobník by měl začít kopat díru… případně pan Kopfrkingl roztopit v peci krematoria. Jako kdyby vám tím neustále dávali najevo, že je tu ještě naděje dožít se… čeho? Život je přece pomíjivý. Začne, bouřlivě proběhne, skončí. A ten konec není nepřítel, jen přirozená součást, která je našemu vědomí nepříjemná, protože vede do neznáma, případně do nicoty, to už dle duchovního založení člověka. Naše zdravotnictví ke smrti často přistupuje právě jako k nepříteli. A z vlastní smrtelnosti vyléčit nejde.