Naše redakce požádala o komentář k situaci okolo Nemocnice Na Františku 1. místostarostu Prahy 1 Davida Bodečka (BPP). Hovořili jsme především o záměru náměstkyně primátora Alexandry Udženije (ODS) převést toto zdravotnické zařízení pod správu hlavního města.
foto: SinMed.cz/1. místostarosta Prahy 1 David Bodeček.
„Vítám, že hlavní město aktivně hledá řešení budoucnosti Nemocnice Na Františku. Zároveň ale považuji za důležité uvést širší kontext svého pohledu.
Úřad MČ Praha 1 jsem opakovaně žádal podle zákona č. 106/1999 Sb. o poskytnutí informací a dokumentů k nemocnici. Těmto žádostem původně vyhověno nebylo. Následně však pražský magistrát rozhodnutí našeho úřadu zrušil, a já jsem tak nyní obdržel rozsáhlý soubor podkladů. Jde o více než třicet dokumentů, které si v následujících dnech detailně prostuduji. Do té doby jde z mé strany o předběžný, subjektivní pohled.
Zároveň chci ocenit postup paní starostky, která rozhodla, že se o této zásadní věci bude jednat napříč celým politickým spektrem mezi zastupiteli MČ Praha 1. To považuji za správný a odpovědný přístup. Z procesního hlediska je navíc podstatné, že dokument byl rozeslán všem zastupitelům ještě předtím, než se s ním oficiálně seznámila Rada MČ Praha 1. Ta jej, předpokládám, projedná a formálně přijme na svém nejbližším jednání v úterý 14. dubna.
Tento krok může být některými vnímán kriticky. Tedy fakt, že materiál určený radě byl sdílen dříve se zastupiteli. Na druhou stranu jej vnímám jako projev maximální transparentnosti, která by u takto zásadního tématu měla být samozřejmostí.
Oceňuji práci náměstkyně
V této souvislosti považuji za fér ocenit i přístup náměstkyně primátora.
Přiznávám, že na začátku volebního období jsem měl o jejím působení v oblasti zdravotnictví a sociálních věcí pochybnosti. Postupem času mě ale přesvědčila, že svou gesci bere vážně a aktivně za ni bojuje. I tento konkrétní krok vnímám jako snahu posunout debatu o budoucnosti nemocnice věcným směrem. O to složitější je pro mě dnes hledání finálního postoje.
V této věci je pro mě zároveň důležitý názor a stanovisko kolegy z Prahy 1, radního Michala Müllera, pro kterého je nemocnice dlouhodobě srdeční záležitostí.
Ačkoliv působím jak v Praze 1, tak na hlavním městě, nepovažuji to za rozpor. Naopak. Mojí prioritou je hájit zájem nemocnice a jejích pacientů. Klíčová otázka pro mě zní: co je pro nemocnici dlouhodobě stabilnější a prospěšnější.
Zároveň si myslím, že bychom si měli otevřeně říct i širší souvislosti. Proč tento dopis přišel právě teď? Je to standardní krok v rámci přípravy převzetí, nebo signál určitého tlaku či „mapování terénu“? A co by naopak znamenalo, pokud by Praha 1 tento záměr odmítla?
Je potřeba si férově položit i nepříjemné otázky. Znamenalo by to omezení finančních příspěvků ze strany hlavního města? A pokud ano, je Praha 1 schopna bez těchto prostředků dlouhodobě zajistit stabilní provoz nemocnice?
Právě proto považuji za naprosto zásadní, aby byla všechna relevantní data otevřeně k dispozici jak zastupitelům, tak veřejnosti. Bez nich hrozí, že se celá debata zredukuje na velmi zjednodušené dilema „chceme, nebo nechceme nemocnici ve svém držení“. A to by bylo podle mě laciné a neodpovědné.
Komunikace je na místě
Velmi důležitá je také komunikace s hlavním městem. Věřím, že probíhá intenzivně a věcně, a takovou komunikaci jednoznačně podporuji. Právě v ní vidím šanci najít dlouhodobě udržitelný model, který nebude jen politickým kompromisem, ale skutečným řešením.
Velmi by mě zajímal názor zaměstnanců nemocnice. Ti musí dostat jasné a objektivní informace o tom, co by případná změna znamenala. Nejen pro chod nemocnice, ale i pro jejich pracovní podmínky. Své místo v debatě mají i odbory nemocnice.
Praha 1 by měla mít jako prioritu zachování dostupné a kvalitní zdravotní péče na svém území. Ostatně máme srovnání: Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem sice nezřizuje Praha 1, přesto ji obyvatelé přirozeně vnímají jako „svou“. Ukazuje to, že důležitější než zřizovatel je skutečná funkce nemocnice pro místní komunitu.
Zajímavý je i historický průnik obou zařízení. Nemocnice Na Františku patří mezi nejstarší nemocnice v Praze a tradičně zajišťovala péči pro městskou populaci. Naproti tomu nemocnice sv. Karla Boromejského, provozovaná řeholním řádem boromejek, byla od svého vzniku výrazně orientována na ošetřovatelskou a charitativní péči, historicky více spojenou s péčí o ženy a potřebné.
Tento historický kontext ukazuje, že obě instituce vznikaly jako komplementární pilíře městské zdravotní péče. Jedna více městská a „veřejnosprávní“, druhá více komunitní a charitativní. Dnes už toto dělení samozřejmě neplatí doslovně, ale jejich společným jmenovatelem zůstává služba obyvatelům centra Prahy a kontinuita péče v místě.
Mysleme na zaměstnance
Nemocnice Na Františku i nemocnice pod Petřínem tak spojuje nejen poloha, ale i historická role zařízení, která vznikla primárně pro službu veřejnosti. Právě tuto roli by si měly zachovat i do budoucna. Pokud se podaří nastavit model, který posílí její zázemí, stabilizuje personál a zajistí dlouhodobou udržitelnost, pak to ve výsledku nejvíce pocítí pacient. A o toho by mělo jít především.
Zároveň považuji za důležité dodat, že v tuto chvíli stále čekáme na výsledky dvou auditů, které mohou do celé debaty přinést zásadní fakta. Jednak interní audit zpracovaný v rámci radnice MČ Praha 1, jednak forenzní audit realizovaný externí společností. Teprve na základě těchto dat bude možné vést skutečně kvalifikovanou a odpovědnou debatu o budoucnosti nemocnice.
Do úvah je navíc nutné promítnout i aktuální personální situaci, tedy nově dočasně ustanovené vedení nemocnice. I to bude mít vliv na stabilitu a další směřování zařízení.
Současně bych chtěl zdůraznit jednu věc. V zájmu všech stran by mělo být vytvořit nemocnici klidné prostředí pro práci zdravotníků, a především pro léčbu pacientů. Pro nás, kteří jsme do problematiky více zasvěceni, může být otevřená a někdy i velmi veřejná debata o stavu nemocnice přínosná. Je ale potřeba si uvědomit, že pro část veřejnosti, která nemá všechny informace, může být tato situace vnímána negativně a může zbytečně podkopávat důvěru v samotné zdravotnické zařízení.
I proto považuji za klíčové vést celou diskusi věcně, transparentně, ale zároveň citlivě.“