ROZHOVOR: O budoucnosti sociálních služeb v České republice jsme hovořili s ředitelkou Domova Sulická v Praze 4 Lenkou Kohoutovou.
foto: SinMed.cz/Domov Sulická
Sociální služby bývají vnímány jako téma seniorů nebo lidí se zdravotním postižením. Není to příliš úzký pohled?
Určitě je. Sociální politika se týká každého z nás. S nadsázkou často říkám, že sociální politika nás provází od narození až po pohřebné. U sociálních služeb je to trochu jiné. Někdo je potřebuje celý život, jiný jen určitou dobu a někdo se s nimi setká prostřednictvím péče o své rodiče, partnera nebo dítě.
Proto mě mrzí, že o sociálních službách stále mluvíme jako o něčem, co se týká těch druhých. Každý z nás je jednou může potřebovat.
Většina z nás chce žít doma tak dlouho, jak je to jen možné, a pokud možno tam také zestárnout a dožít. To je naprosto přirozené. Úkolem státu proto není rozhodovat za člověka, kde má žít, ale vytvořit takové podmínky, aby měl skutečnou možnost volby. K tomu potřebujeme dostupné terénní služby, podporu rodin a pečujících, odlehčovací služby, ale také kvalitní pobytové služby pro chvíli, kdy už péči doma zajistit nelze.
Chce se říct, že dříve tuto roli plnily vícegenerační rodiny. Je dnes situace jiná?
Společnost i způsob života se změnily. A hlavně existují situace, které rodina při nejlepší vůli sama zvládnout nemůže. Když člověk potřebuje pomoc prakticky čtyřiadvacet hodin denně, když se kvůli progresi demence začne ztrácet i ve vlastním bytě nebo když se rodina v péči střídá tak dlouho, až jsou všichni fyzicky i psychicky vyčerpaní.
Právě tady velmi citelně chybějí odlehčovací a ambulantní služby. O pečujících často krásně mluvíme, ale skutečná pomoc znamená také umožnit jim, aby si odpočinuli, mohli chodit do práce a měli jistotu, že o jejich blízkého bude dobře postaráno.
A někdy nastane chvíle, kdy už ani to nestačí. Potom přichází na řadu pobytová sociální služba. Neměla by být vnímána jako prohra rodiny. Má být jednou ze součástí systému péče.
Jak by tedy měla pobytová sociální služba vypadat? Jakou bychom jednou chtěli sami pro sebe?
To je podle mě úplně základní otázka: Chtěla bych v takovém místě jednou sama žít? Pokud si na ni neumíme odpovědět ano, máme co měnit.
O sociálních službách bohužel často začínáme přemýšlet až ve chvíli, kdy je potřebujeme. Přitom demografické křivky známe dlouhé roky. O stárnutí společnosti se také nemluví posledních pět let. Měli jsme se na něj připravovat mnohem dříve a dnes už opravdu nemáme čas říkat, že něco vyřešíme jednou.
Já nechci sociální službu, ve které se člověk musí přizpůsobit provozu instituce. Kde se vstává v šest ráno proto, že to vyhovuje organizaci práce, nebo kde o běžných věcech každodenního života rozhoduje někdo jiný.
Člověk přece vstupem do sociální služby nepřestává být sám sebou. Pořád má své zvyky, potřeby, vztahy, svou minulost, a především právo rozhodovat o svém životě.
Jak se tento přístup snažíte uplatňovat v Domově Sulická?
Snažíme se, aby lidé neměli pocit, že žijí někde, kde čekají, až na ně někomu vyjde čas. Chceme vytvářet skutečný životní prostor, který se co nejvíce podobá domovu.
Když chce někdo ráno spát déle, proč bychom ho měli budit? Když má chuť na kávu odpoledne, proč by měl čekat na čas stanovený provozem? Tohle může vypadat jako nepodstatná maličkost, ale právě z takových maličkostí se skládá normální život. Když je ztratíte, nežijete podle svého.
Stejně důležité je soukromí. Možnost zavřít za sebou dveře, mít kolem sebe své věci, být chvíli sám, a přitom vědět, že když potřebuji pomoc, je nablízku. To by podle mě neměl být nadstandard sociální služby. To by měl být její základ.
Takový přístup ale klade velké nároky na zaměstnance. Je dnes těžké získávat kvalitní pracovníky?
Samozřejmě, že je. Sociální služby stojí na lidech a bez kvalitních zaměstnanců můžeme mít nejmodernější budovu, ale dobrý domov z ní nevytvoříme.
Jsem ráda, že máme v týmu i kolegy, kteří na Sulické pracují mnoho let. Znají klienty jménem, vědí, co mají rádi, co je dokáže potěšit, jakou poslouchají hudbu nebo co je naopak znervózňuje. To není nějaký bonus navíc. Právě tohle je součást kvalitní péče.
A důstojnost se často pozná na úplně obyčejných věcech. Třeba na tom, že pracovník před vstupem do pokoje zaklepe. Vždyť nevstupuje na pracoviště. Vstupuje někomu domů. Odbornost je samozřejmě nezbytná, ale odborná péče musí být zároveň lidská.
Velký důraz kladete také na vztahy s rodinami. Na vašich akcích je jejich účast hodně vidět.
Rodina je pro nás partnerem. Naším úkolem není rodinu nahrazovat, ale pomoci jí a doplnit péči tam, kde už její možnosti nestačí.
Chci, aby rodina mohla zůstat přirozenou součástí života svého blízkého. Aby nepřicházela jako návštěva do instituce, ale za maminkou, tatínkem, partnerem nebo sourozencem domů.
Proto také považuji za důležité, aby sociální služby byly otevřené svému okolí a aby se v nich potkávali klienti, rodiny, přátelé i lidé zvenčí. Pobytová služba musí být prostě plná života.
Co tedy podle vás české sociální služby potřebují nejvíce?
Především dlouhodobou vizi. Sociální služby se nesmějí každé čtyři roky znovu vymýšlet podle toho, kdo právě sedí na ministerstvu. Demografii nezmění výsledek voleb. Potřebujeme proto plánovat kapacity, investice, personál i financování na desítky let dopředu. Potřebujeme systém dlouhodobého a předvídatelného financování.
Bavme se o navrácení systému domovů s pečovatelskou službou, o standardech a nadstandardech v sociálních službách a jejich úhradě.
Potřebujeme také mnohem lépe propojit sociální a zdravotní péči a přestat přenášet problémy systému na klienta a jeho rodinu. Člověku je totiž úplně jedno, pod jaký zákon jeho potřeba spadá nebo z jaké kapitoly se služba financuje. Potřebuje, aby mu někdo pomohl.
A musíme si konečně přiznat, že kvalitní sociální služby něco stojí. Soukromí, dostatek personálu, kvalitní prostředí ani čas věnovaný člověku nevzniknou zadarmo. Pokud jako společnost říkáme, že chceme důstojně stárnout, musíme být připraveni vytvořit pro to podmínky.
Protože když mluvíme o budoucnosti sociálních služeb, nemluvíme o nějakých anonymních klientech. Mluvíme o našich rodičích, o našich blízkých a nakonec také sami o sobě.
S nadsázkou někdy říkám, že bych si na Sulickou klidně jednou podala přihlášku. Zatím ale udělám raději všechno pro to, aby se nám dařilo životní prostor a podmínky pobytu našich klientů dál zlepšovat. A kdo chce vidět, jak u nás skutečně žijeme, může se přijít podívat. Třeba v září na některou z našich venkovních akcí.