ROZHOVOR: Průkopník freestyle motokrosu a spoluzakladatel světoznámé české show FMX Gladiator Games Marek Rejman se sportu a výchově dětí dlouhodobě věnuje. Jeho jméno je sice v tuzemském prostředí spojeno především s baseballem, kde je považován prakticky za legendu, ovšem s naší redakcí tentokrát probral sport v širších souvislostech: pohledem rodičů, trenérů i celého systému.
foto: Archiv M. Rejmana, se svolením/Marek Rejman
Co podle vás nejvíc chybí v podpoře mládeže? Jsou to finance, trenéři, infrastruktura?
Všechno výše uvedené.
To myslíte vážně?
Ano. Myslím si, že sport a tělesná výchova jsou u nás ve stadiu klinické smrti. A to říkám s veškerým vědomím, že sám žiji ve sportovní bublině, kde je láska ke sportu bezpodmínečná. A neargumentujte mi nedávným českým finále ženského ve Wimbledonu.
Dobře, nebudu. Co ale s tím?
Začal bych otázkou, co to ten sport vlastně je a co je jeho cílem. Co má být cílem podpory? Je to počet medailí z mezinárodních akcí? Nebo je to celková tělesná zdatnost populace? Neměřme úspěch českého sportu jen počtem medailí. Měřme ho počtem dětí, pro které je pohyb normální součástí života. A tady vidím ten zásadní problém.
Brutálně podfinancovaná infrastruktura samozřejmě nebrání lidem sportovat. Ale sportovní kluby jsou v neustálém boji o přežití. Zůstaly jedinou oázou sportu u nás. Až nás, trenéry a funkcionáře, převážně dobrovolníky to přestane bavit, budete mít problém. Kluby totiž nevyrábí jen reprezentanty. Několikrát týdně se starají o tisíce dětí, vytváří komunitu, učí pravidla, disciplínu, spolupráci a odpovědnost. Stát podle mě hodnotu této práce dramaticky podceňuje.
Je to velmi složité téma a nelze ho samozřejmě zjednodušovat. Neexistuje jednoduché a rychlé řešení. Vyrůstal jsem v nějakém sportovním prostředí, a to se za posledních 30 let zásadně proměnilo. Bohužel, infrastruktura zůstala v minulém století. Českému sportu nechybějí talentované děti. Chybí mu systém, který jim umožní sportovat, aniž by jejich rodiče museli být zároveň taxikáři, sponzory a manažery.
Udělal podle vás někdo z bývalých či současných ministrů zásadní průlom v přístupu ke sportu?
Svého ministra má sport poprvé v historii. A vím, že většina sportovců to bere jako velký krok. A mají samozřejmě velká očekávání. Bude to však dlouhá cesta. Líbí se mi, že ministr nevidí sport pouze přes medaile, ale řeší i jeho společenský rozměr, sport jako zdravý životní styl. Sport byl na okraji politického zájmu desítky let a nelze to napravit ze dne na den. Ale za sebe si myslím, že pokud se sport zásadně neprováže se školami, nic zásadního se nezmění. Má to totiž další návaznosti. Třeba řešení rané sportovní specializaci dětí, budování a udržování infrastruktury, vzdělávání a finanční zajištění trenérů. Ten seznam je opravdu dlouhý.
Školní tělocvična, hřiště nebo stadion mají obrovskou hodnotu právě proto, že děti už na tom místě jsou. Nemusí se nikam převážet. Pokud dítě skončí vyučování a následně má na stejném místě baseball, atletiku, basketbal nebo gymnastiku vedenou kvalifikovaným trenérem, řeší to jedním krokem dostupnost, dopravu, trenéry a částečně infrastrukturu.
Poznámka: Pozice ministra pro sport, prevenci a zdraví, jak uvádí vládní web, vznikla proto, aby měl sport v Česku stabilní a předvídatelnou podporu a aby jeho financování i řízení mělo jasná pravidla. Dosavadní agenda byla roztříštěná mezi několik institucí, což komplikovalo dlouhodobé plánování i efektivní využití prostředků. Pravidelný pohyb a sport jsou zároveň jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak zvýšit počet let prožitých ve zdraví, předcházet civilizačním onemocněním a posilovat duševní pohodu obyvatel. Sport také přispívá k posilování národní hrdosti a soudržnosti v době rychle se měnícího světa. Cílem ministerstva je proto podpora profesionálního i amatérského sportu, zpřístupnění sportu široké veřejnosti a vytvoření důstojných podmínek pro přípravu našich reprezentantů.
Jak vidíte budoucnost sportu v Česku? Myslím atlety, plavce, baseballisty, golfisty…
Vrcholového?
Ano.
Dnes špatně. Dokud se zásadně nezmění systém. Vrcholový sport dnes stojí převážně na rodičích. Rodiče nesou velkou část nákladů, jak finančních, tak časových. Talenty se ale nerodí jen v rodinách, ve kterých si rodiče můžou dovolit, nebo chtějí obětovat svůj život sportu svých dětí.
Dám vám vlastní příklad. Syn hraje od pěti let hokej. V první třídě začal trénovat třikrát týdně. Tréninky malých dětí probíhají brzy odpoledne. Tady vypadne 95 procent rodičů, protože musí být v práci. Pro zbytek „šťastných“ to vypadá následovně. Hodina tréninku znamená další hodinu před a hodinu po tréninku. Rodiči tak zabere jeden trénink tři hodiny času. Dvanáct tréninků za měsíc. Průměrná hodinová mzda je v České republice asi 250 korun. Takže rodič dotuje přibližně 9 000 korun měsíčně na doprovázení dítěte na trénink. Dětí je v týmu dvacet. To je 180 000 korun měsíčně. Spočítejte si počet týmů v republice a jste na astronomických částkách. Ale pořád to neřeší těch 95 procent dětí, které se díky pracovnímu vytížení rodičů na trénink prostě nedostanou. Takže k vrcholovému sportu se podaří přivést pět dětí ze sta. To jsem ještě optimista. Kdyby byl organizovaný sport na školách, jako je to například v USA, tyto náklady a nároky by rodičům odpadly a přístup k vrcholovému sportu by tak mělo každé dítě bez ohledu na časové možnosti rodičů. Jistěže ne každé by chtělo závodně sportovat, ale určitě by se procento dětí ve výkonnostním sportu dramaticky zvedlo. Šla by nahoru konkurence a kvalita. Zároveň by tento krok vyřešil financování trenérů.
Tělesná výchova a přirozený pohyb dětí venku vypadá, jak vypadá. Přičtěte covidová opatření a máte několik generací dětí, pro které sport a pohyb nepředstavují nijak důležitou součást života. Jak velké procento našich dětí čelí obezitě? A jaké jsou prognózy? Náš zdravotní systém to stojí miliardy korun a bude to jen a jen dražší. A na sport pořád nejsou peníze…
Znáte sport z obou stran. Co říkáte na českou trenérskou školu?
Znám sport ze strany hráče, trenéra, pořadatele sportovních akcí, manažera sportovců, i jako člena vedení sportovního klubu či asociace. A samozřejmě znám sport ze strany rodiče, jehož děti sportují.
Česká trenérská škola je v pořádku. Ale většina trenérů se trénováním bohužel neuživí. Dělají to dobrovolně, anebo za velmi podprůměrnou mzdu. Mladí trenéři mají obrovský drive, ale když jim v klubu nabídnou 30 000 korun, jdou na pracovním trhu jinam. Kdyby byly sporty v rámci škol, je to jiná písnička. Přitom společenská role trenéra je obrovská. Dobrý trenér může dát vašemu dítěti do života strašně moc. Pamatuji si každého trenéra, který mě v životě vedl. A někteří z nich mě opravdu významně formovali. Trenéřina je nesmírně komplexní a odpovědná, u nás bohužel nedoceněná a neoceněná práce.
V našem klubu jsme rodičům naštěstí byli schopni vysvětlit, že potřebujeme vyšší členské příspěvky, abychom si mohli dovolit tři profesionální trenéry na plný úvazek. Jinými slovy řečeno, opět si to platí rodiče, ale to ve vrcholovém sportu považuji za správné. Beru to jako skvělou investici do svých dětí.
Sport je skvělou průpravou pro život, jak po pracovní, tak osobní stránce. V USA je dokonce studie, že nejúspěšnější sportovci z univerzitních D1 (nejvyšších) soutěží patří mezi nejvyhledávanější zaměstnance. Vědí totiž, co znamená disciplína, týmová práce, správný leadership a dřina.
Je pro sportovce reálné uživit se jen sportem, mluvím třeba o baseballu…
Hráč nejlepší světové baseballové ligy, americké Major League Baseball (MLB), Shohei Ohtani podepsal s týmem Los Angeles Dodgers desetiletou smlouvu na 700 000 000 dolarů (cca 15,5 miliardy korun). Zároveň si za stejnou dobu vydělá podobnou sumu reklamními smlouvami. Průměrná mzda baseballisty v Major League Baseball je letos zhruba 5 400 000 amerických dolarů. Ale hráčů v MLB je jen 780.
U nás je baseball ryze amatérský sport. Pořád čekáme na prvního hráče, který se do MLB probojuje. Nejblíže byl Martin Červenka z Kotlářky Praha. Dvakrát se zúčastnil Spring Training kempu s prvním týmem a od MLB byl opravdu blízko. Jenže pak přišel covid. Slovákům se to letos povedlo, když se nadhazovač Adam Macko prosadil do týmu Toronto Blue Jays, odkud byl nedávno vyměněn do Texas Rangers. Ale máme hráče na amerických školách, kde díky baseballu studují a hrají. Díky baseballu dosáhnou na stipendium.
Já osobně nevidím význam sportu v tom, jestli se tím budu živit, nebo ne. Ten leží v mnoha dalších oblastech Na světě je mnohonásobně více milionářů mimo sport. Sportem se lze samozřejmě živit, ale bavíme se o velmi malém procentu sportovců, kterým se to povede. Troufám si říct, že zcela nevýznamném procentu.
Děláte sportovní kempy. Proč? Lze na tom vydělat alespoň na náklady?
Kempy a akademii jsme začali pořádat zhruba před deseti lety se spoluhráčem Jakem Rabinowitzem, abychom dohnali počet odtrénovaných jednotek a zároveň rozvíjeli individuální dovednosti hráčů. Na běžném týmovém tréninku to jde těžko. Veškeré peníze, které na kempech inkasujeme, jdou na platy trenérů. Ale nejsou to nějaké horentní sumy, věřte mi, že to neděláme kvůli penězům. To v našem sportu ani nejde. Na kempy a akademii si na místa trenérů bereme i mladé hráče, kteří mají zájem o trenérskou práci. Takže to vlastně plní i roli přípravy budoucích trenérů.
Samozřejmě kempy a akademie rozvíjejí sportovní stránku hráčů. Opět ale pouze suplujeme roli, kterou by mohla mít škola. Rozšíření kempů pro děti ve věku od čtyř do sedmi let slouží jako nábor. Má to tedy velký význam i pro klub. Ale hlavně je to skvělé pro děti, najdou si nové kamarády a doufám, že i vztah k pohybu. To je naším cílem. Vzbudit v nich lásku ke hře a pohybu.