ROZHOVOR: „Zásadním nedostatkem našeho systému je skutečnost, že lidé s nejtěžším postižením stojí na úplném okraji zájmu. Na rozdíl od vyspělejších zemí, kde jsou těmi prvními,“ řekl pro SinMed.cz Erik Čipera, ředitel pražské organizace Asistence o.p.s.
foto: Archiv Erik Čipera, se svolením/Erik Čipera
Erik Čipera je v českém sociálním systému nepřeslechnutelným hlasem. Zatímco jiní tiše děkují za každou přidělenou dotaci, on už roky usiluje o změnu systému, který lidi s těžkým postižením fakticky odsuzuje k životu v ústavech. Asistence pod jeho vedením „rozpouští bariéry“ tam, kde úřední tabulky končí – v bytech, v MHD i v hlavách zákonodárců.
Vaším mottem je „rozpouštění vnitřních a vnějších bariér“. Zatímco ty vnější (schody, úřady) jsou vidět, ty vnitřní jsou často neviditelné. Jak konkrétně pracujete s psychikou klienta, který se učí přijmout zodpovědnost za svůj život a uvěřit, že může žít svobodně i s těžkým handicapem?
Je to dost podobný princip. Lidé s těžkým postižením, kteří chtějí využívat veřejnou dopravu, potřebují, aby byla bezbariérově přístupná. Aby v metru byly výtahy, zastávky měly nájezdy, tramvaje a autobus byly bezbariérové. Když tyto úpravy nejsou provedeny, pak to je, jako kdyby pro ně veřejná doprava neexistovala. Že to jde změnit, vidíme například ve veřejné dopravě v Praze, která se během posledních dvaceti let významně proměnila i díky tomu, že si o změny řekla občanská společnost. A dnes z toho těží i všichni ostatní, rodiny s malými dětmi, senioři, ale nejvíc samozřejmě právě lidi se zdravotním postižením. A lze si všimnout, že dnes cestují mnohem víc a zapojují se v běžném životě. Pokud podobným způsobem zvládneme jako společnost vytvořit dostatečnou podporu v podobě kapacit terénních sociálních služeb, a pokud lidem s nejtěžším postižením umožníme je využívat ve skutečně potřebném rozsahu, pak skutečně mohou přebírat zodpovědnost za svůj život a věřit, že jde svobodně žít i s jejich těžkým postižením. Pokud ty podmínky nevytvoříme, pak to prostě možné není a snažíme se vytvářet maximální možnou podporu pro konkrétní lidi. Bohužel to ale nestačí.
Dlouhodobě bijete na poplach, že současný systém příspěvků na péči v České republice nestačí lidem s vysokou potřebou asistence na to, aby mohli žít doma, a ne v ústavech. Kde vidíte největší systémovou nespravedlnost a jakou konkrétní změnu se snažíte vybojovat v rámci vaší aktivistické činnosti?
Zásadním nedostatkem našeho systému je skutečnost, že lidé s nejtěžším postižením stojí na úplném okraji zájmu. Na rozdíl od vyspělejších zemí, kde jsou těmi prvními a kde je velká snaha vytvářet individualizované systémy podpory vycházející ze skutečných potřeb konkrétních lidí. Znamená to vědět, co konkrétní člověk potřebuje, v jakém rozsahu je nutné zajistit asistenční pomoc a pak ji právě v tomto rozsahu umožnit využít. Pro lidi, kteří se sami nemůžou najíst ani napít, kteří potřebují pomoc se všemi běžnými úkony každodenního života, je to prostě základní otázka, která rozhoduje o jejich dalším osudu. Týká se to přibližně 15 000 lidí ve věku do 64 let, alespoň tato čísla máme ze Švédska, kde již dávno rozpustili všechny ústavy a soustředí se na pomoc přímo v konkrétním místě, kde tito lidé žijí. To nám chybí, to soustředění se na pomoc lidem, kteří ji potřebují nejvíc. A právě to se snažíme prosadit, říkáme tomu Pátý stupeň a je to individualizovaná míra podpory pro tuto skupinu lidí. Chybí jim jednak prostředky na obstarání pomoci, ale i samotné kapacity těchto služeb, což je největší překážka. Není na koho se o pomoc obrátit. Stát i kraje v tomto naprosto selhávají.
Ve vaší Vizi 2028 zmiňujete, že chcete mít know-how pro systematickou aktivistickou činnost. Je pro neziskovku v Česku těžké skloubit roli „hodného“ poskytovatele služeb, který potřebuje dotace od státu, s rolí „rebelujícího“ kritika, který ten samý stát tlačí ke zdi?
Naštěstí to nejde proti sobě. V DNA všech neziskových organizací věnujících se potřebným tématům by měl být i tah na systémovou změnu k lepšímu v dané oblasti. Proto je také neziskový sektor považován za jeden z pilířů demokracie a tuto svou roli by neměl opouštět. Když v životech klientů našich služeb vidíme, že to skutečně nejde zvládnout, pak je potřeba se ozvat, protože jinak se věci nezmění. My stát netlačíme ke zdi, ale inspirujeme ho, jak dělat věci lépe. A to v oblastech, které vyžadují skutečnou poctivou práci, odvahu a vytrvalost. Ve světě politického marketingu přetvářejícího se od jedné volební kampaně ke druhé tyto vlastnosti nejsou typické. Realita dneška svádí k líbivým populistickým řešením a ne k intenzivní práci pro skutečně potřebné.
Mluvíte o podpoře samostatnosti, ale zároveň uvádíte, že chcete být oporou ve snižování míry potřeby vašich služeb. Jak v praxi vypadá tenhle balanc – kdy klientovi pomáháte „až příliš“, a kdy ho naopak cíleně tlačíte do situace, aby se naučil věci zvládat sám?
Sociální služby vychází z potřeb a možností jednotlivých klientů. Není přirozené chtít pomáhat ve věcech, které člověk zvládá sám nebo se je může naučit zvládnout. Případně může sám instruovat své okolí s dopomocí, využívat kompenzačních pomůcek a podobně. To všechno za jedním účelem a sice, aby konkrétní člověk s postižením mohl žít život v souladu s tím, co on sám chce. Bavíme se skutečně o lidech s těžším postižením. Někdy totiž může vznikat náhled, že by se mohlo pomáhat až příliš a jestli náhodou někdo něco nezneužívá. U této skupiny lidí je to velká neznalost problematiky a nerozlišování. Snažíme se široké veřejnosti přinášet konkrétní příklady z životů těchto lidí. Komplexně jsme téma zpracovali v rozsáhlém výzkumu se společnosti PAQ Research, který je možné najít na stránce www.cobudedal.info Také bych doporučil ke shlédnutí v archivu České televize naše filmy Pátý stupeň, Povolání asistent a zejména poslední film Nezlomné. A ujasnit si, jakým způsobem lidé s těžším postižením v naší společnosti ve skutečnosti žijí.
Působíte v Praze, která je specifická vysokými náklady na život i nedostatkem personálu. Jak se vám v roce 2026 daří shánět a hlavně udržet „stabilní odborné pracovníky“, když profese osobního asistenta je stále vnímána jako nedoceněná, a přitom na ní stojí lidské životy?
Praha je specifická ale i tím, že tu je hodně lidí, pro které jsou hodnoty spravedlivé a solidární společnosti podstatné. Je charakteristická i tím, že tu studují tisíce mladých lidí, kteří mají zájem o to dělat něco smysluplného. Využíváme těchto předností a spíše nás limitují kapacity krajské sítě sociálních služeb a také výše finanční podpory, kterou dostáváme na hodinu osobní asistence a která nemá v posledních letech šanci soupeřit s inflací. I tak ale počet asistujících narůstá a u nás je aktuálně zapojeno 200 asistentek a asistentů. Velkou radost mi udělalo po návštěvě Švédska, když jsem viděl, že tam asistují dost podobní lidé, jen s tím rozdílem, že celý systém tomu jde naproti a základně důležitým pro něj je, aby mohli lidé s postižením svobodně a samostatně žít. A ne rozsah vstupního kurzu, další vzdělávání a podobně. Tím se tam nikdo nezabývá, protože asistentky a asistenti jsou vzděláváni na míru konkrétním klientům a pokud je to jen trochu možné, tak instruuje a zacvičuje sám klient nebo někdo, koho si k tomu určí. Z každé asistentky a z každého asistenta mám ale vždy velkou radost, a to i proto, že jsem si touto profesí prošel a vím, kolik hodnot v ní je ukryto a jak posouvá dál nejenom člověka s postižením, ale i samotného asistujícího. Upřímně nechápu, proč tato oblast u nás není masivněji podporována. Profitovala by z toho totiž celá společnost.
