ROZHOVOR: Server SinMed.cz hovořil se Zdeňkou Slavíkovou, ředitelkou Dětského domova Dubá - Deštná. Hlavním tématem byla snaha domova získat finanční prostředky na terapii pro osmiletého Míru, jehož problémy jednoznačně souvisejí s chybějícím kontaktem s matkou.
foto: Dětský domov Dubá - Deštná, se svolením/Malý Mirek
Paní ředitelko, všiml jsem si sbírky Terapie pro Mirečka z vašeho dětského domova. Můžete přiblížit, co přesně je potřeba a proč?
Míra přišel k nám do domova v září 2022, bylo mu 4,5 roku. Je to okatý, vyplašený, ale komunikativní hošík, kterého po osmi měsících pěstounské péče přivezla do dětského domova pěstounka. Mireček si jen stěží vzpomíná na maminku, tatínka nezná a ani neví, zda má sourozence. V posledních měsících se u něj objevily časté psychické obtíže, které jednoznačně souvisejí s chybějícím kontaktem s matkou. I přes naše úsilí se nám ji nedaří kontaktovat, údajně žije v zahraničí.
Chápu, že je to velmi náročné. Co konkrétně je proto potřeba?
Pomoc, o které mluvíme, spočívá v intenzivní psychologické a individuální terapeutické péči, která by mu mohla pomoci zvládnout situaci. Je však pro nás obtížně dostupná. Náš dětský domov se nachází na hranici Libereckého kraje, nejbližší větší města jsou Česká Lípa a Mělník, obě zhruba 30 kilometrů daleko. Ani tam ale nemáme jistotu, že bychom zajistili dětského psychologa či psychoterapeuta, a proto se snažíme získat finanční podporu.
Budete konkrétní ohledně nákladů?
Terapie na rok vypadá takto:
- Dvakrát měsíčně jedna hodina s psychologem plus cestovní náklady. Psycholog má odměnu 1 200 korun za hodinu, měsíčně tedy 2 400 korun.
- Odměna asistenta, který doprovází Mirečka, je 250 korun za hodinu, měsíčně šest hodin je 1 500 korun.
- Čtyřikrát měsíčně hodina s terapeutem přímo v dětském domově, odměna 800 korun za hodinu, měsíčně 3 200 korun.
Celkem by měsíční péče vyšla na 7 100 korun. Pokud by se vybrala celá částka, mohli bychom služby zajistit po dobu až dvanácti měsíců, celkem tedy 85 200 korun.
Jak lidé obvykle pomáhají? Máte zkušenosti s předchozími projekty?
Na podobné dárcovské platformě jsme měli projekt na podporu kulturních aktivit dětí. Reakce a příspěvky byly opravdu různorodé a potěšily nás. Podařilo se nám získat přibližně 75 procent požadované částky. Hodně záleží na počtu oslovených lidí a firem. Proto jsem se obrátila na vás, abychom projekty propagovali co nejširší veřejnosti.
Pokud zůstaneme u dětské psychiky, jak náročné je s dětmi v dětském domově pracovat?
To je velmi složité téma a zasloužilo by si samostatnou knihu. Asi nejpalčivější je oblast poskytování odborné péče. Získat kvalitního psychologa, psychoterapeuta či speciálního pedagoga je téměř nemožné. Naše děti potřebují mnohem více intervence než jen půlhodinu dvakrát za měsíc.
Je tu ještě jedna věc, která vás trápí. Jak říkáte: „Náš dětský domov se nachází na kopečku v ďolíčku, v krásné přírodě mezi malým městem a ještě menší vesnicí. Máme to kousek do lesa i do kopců, ale k nejbližšímu veřejnému koupališti je to od nás opravdu daleko.“ Přiblížíte ještě tyto detaily?
Dětský domov Dubá - Deštná je opravdu mimo město i vesnici. Do Dubé, kam děti chodí (či je vozíme dle věku a potřeby), jsou to tři kilometry. Do Speciální školy v České Lípě je vzdálenost zhruba 30 kilometrů. Některé děti jezdí autobusem, ty samostatnější. Děti u nás obývají pěkný a funkční dům se čtyřmi bytovými jednotkami a žijeme v moc příjemném prostředí. Jen jsme trošku mimo (smích)…
Pokud lidé chtějí pomoci, ale nemají peníze, mohou přiložit ruku k dílu?
Vítám například firemní dobrovolnické dny, kdy přijedou pomoci s údržbou zahrady či parku. Pro menší děti jsou příjemné návštěvy „tet a babiček“, které jim čtou. Postupně se nám vytvořily skupiny přátel, kteří si s námi jezdí opékat buřty, zahrát fotbálek nebo podobně. Vždycky s sebou přivezou něco dobrého, oblíbená je Coca-Cola a chipsy. A občas i sportovní potřeby, nové či použité, případně oblečení a boty po svých dětech. Stává se, že dostaneme i spotřební materiál, například drogerii či čisticí prostředky. V tomto ohledu se žádné pomoci nebráníme. Až na plyšáky. To je společenský omyl. Lidé u dveří postaví dva ohromné pytle s plyšáky a my občas opravdu nevíme, co s nimi. Jsem moc ráda, že dnes lidé většinou nejprve zavolají a domluví se s námi.
Jakou odbornou pomoc byste uvítala?
Například studenta psychologie nebo medicíny se zaměřením na psychiatrii, který by se dětem mohl věnovat. A ještě odvážnější představa: pokud by si firma chtěla udělat promo a postavit nám nové zastřešení bazénu, určitě bychom jí na oplátku pomohli s propagací.
Snažím se, aby náš domov byl otevřený. Nebráním se jakémukoliv kontaktu, který je přínosný pro děti, pro chod zařízení a pro náš společenský či mediální obraz. Nejsme žádný ústav, nemáme mříže.