KOMENTÁŘ: Asi není úplně vhodné využít Němého Bobeše k přirovnání politického hašteření našich čelních představitelů, jenže mě nic výstižnějšího nenapadlo.
foto: SinMed.cz/Petr Macinka
Když jsem totiž v Řecku na dovolené sledoval místní televizi, pravidelně se v ní objevovaly záběry ze summitu NATO v turecké Ankaře. Dal jsem si oddych od plavání a začal vnímat některé z klíčových vět. Tu hlavní pronesl současný generální tajemník NATO Mark Rutte. Mimochodem jde o dlouholetého premiéra Nizozemska, na což se dnes trochu zapomíná. Zmiňuji to proto, že svou zemi provedl téměř dvěma dekádami politického vývoje a získal při tom náležité ostruhy na světovém kolbišti.
Rutte řekl, jak uvádí například web NATO.int, že v případě napadení jednoho člena bude zbytek jednat jako jeden muž. Jednota. Soudržnost. Nic víc jsem nepotřeboval slyšet a ničemu dalšímu jsem nepotřeboval rozumět. Citovaná věta je z mého pohledu principem každého soukolí fungujícího v jakékoli době. O to víc mě zaráží „přínos“ ministra zahraničí Petra Macinky. Sledovat okolnosti příprav, samotné cesty i jeho handrkování s Hradem mi přišlo naprosto nemístné. Pokud chceme jednotu a podporu ostatních, musíme tvořit, nikoli bořit.
Rozumím vzteku, který v sobě Petr Macinka nese od chvíle, kdy prezident odmítl sehrát roli při nominaci Filipa Turka na resort životního prostředí. Chápu to. Rozumím tomu. Nerozumím ale tomu, proč se uvedená půtka přenáší na mezinárodní pole, natož na summit NATO, kde jsou vnitrostranické či vnitropolitické spory naprosto okrajovou záležitostí.
Chápu, že šlo pro Andreje Babiše o první summit jeho nové vlády, a jako takovému mu přikládal značnou váhu. Chápu to. Andrej Babiš je však už dostatečně zkušený politik, aby vnímal účast prezidenta Petra Pavla jako symbolickou a reprezentativní.
Co si tím vším ministr Macinka dokazoval, netuším, a ani nad tím nehodlám příliš přemýšlet.
Stejně tak neumím pochopit hru na slepou bábu při oficiálním focení nebo neformální večeři lídrů. Copak premiér, který delegaci zaštiťuje, nemohl pro jednou udělat gesto, přizvat k sobě prezidenta i s jeho týmem a naplnit tak podstatu soudržnosti a jednoty, o níž celou dobu píšu? Ješitnost tady opravdu není na místě. Jde o víc.
Úplně nejvíc mě ale zklamal výše zmíněný Petr Macinka. Ve snaze prosadit svou pravdu až úsměvně hájil nárok na jediný správný postup i na jedinou správnou vládní delegaci. Jako po vzoru Václava Klause si neodpustil uštěpačné poznámky na adresu Hradu, jeho týmu i fotografa.
A co z toho vyplývá očima zahraničních komentátorů? Nejednota. Spory. Sólování. Přesný opak toho, proč se lídři do Ankary vypravili.
Proč by měl prezident Pavel ustupovat, když jde o nejvyššího ústavního činitele země?
Když to všechno sečtu a podtrhnu, Andrej Babiš si postavil vlastní pískoviště, kam nikoho dalšího nechtěl pustit. Prezident to věděl, ale neměl důvod na tuto hru přistoupit. A Petr Macinka, nejmladší a nejméně zkušený z celé trojice, tomu jen přihlížel. Namísto kompromisu, na němž politika stojí a vždy stát bude, se stal ironickým komentátorem dění a rozhodčím bez píšťalky i žlutých karet.
Proto mi nezbývá než položit závěrečnou otázku v trochu jiném stylu, než jak ji známe z Cimrmanů: Proč jste to udělal, pane Macinko?