KOMENTÁŘ: Politické angažmá zesnulého vzpěrače je mi zhruba stejně lhostejné jako slzy, které na sociálních sítích roní Tomáš Vandas. V pátek večer totiž do redakce dorazil jeho e-mail: „Dnes nás opustil můj dlouholetý kamarád, politický kolega a člen DSSS a strany BEZPEČNÉ ULICE, olympijský vítěz Ota Zaremba! R. I. P.“
foto: SInMed.cz/Boris Šťastný
Je pozoruhodné, jak silné emoce vyvolává smrt sportovce, který svých výsledků dosahoval za pomoci nepovolených prostředků. Řečeno bez obalu: Zobal všechno, co se dalo. Ačkoli tvrdil, že se souhlasem těch nahoře.
Podobně rozrušeně reagují i lidé z okruhu takzvaného „ministra sportu“ Borise Šťastného. Ten spolu se svým kolegou Mojmírem Mikulášem vyjadřuje na sociálních sítích v souvislosti s úmrtím Oty Zaremby soustrast.
Mnohem problematičtější je však jejich tvrzení, že s ohledem na to, jak Zaremba dožíval, je třeba zřídit takzvanou olympijskou rentu.
Dovolím si citovat z příspěvku Mojmíra Mikuláše, spolupracovníka ministra Šťastného, na jeho FB: „Právě podobné lidské osudy jsou motivací pro vznik zákona o olympijské rentě (pracovní název), jehož možný návrh připravujeme v rámci týmu ministra pro sport, prevenci a zdraví. Naše sportovní legendy si zaslouží, aby mohly dožít v důstojných podmínkách.“
To je nápad…
Sám Boris Šťastný ve svých vzpomínkách Zarembu staví do role vzoru, prý byl inspirací pro děti a hrdinou pro dospělé. Pro mě tedy rozhodně ne. A to především proto, že jsem se v té době pohyboval ve vrcholovém sportu, jednal o angažmá v Dukle, abych se vyhnul vojně, a měl možnost zblízka poznat, jak systém fungoval. Připomenu jen film Andrey Sedláčkové o poměrech ve sportu před listopadem 1989 a o systematickém dopingu.
Nechci přímo srovnávat podporu dopingu ze strany Motoristů s jejich odporem ke statutu umělce, ale pokud chtějí právě na Zarembově příběhu stavět projekt s pracovním názvem olympijská renta, působí jejich politické počínání přinejmenším v tomto ohledu velmi rozporuplně.
Co mě k tomu vede? Nedávno jsem vedl debatu se svým „metabolickým primářem“, jak důvěrně přezdívám jednomu ze svých lékařů, o tom, jak to dnes chodí v posilovnách. Dostali jsme se k tomu proto, že do jedné z nich pravidelně dochází.
Příště jinak, pane ministře
„Na své mzdové ohodnocení si stěžovat nemůžu. Když ale vidím některé mladíky přijíždět v autech zvučných značek s taškami do posilovny a odcházet bez nich, je mi jasné, že poctivou prací si na takové auto nevydělám,“ poznamenal.
Na jeho klinice se přitom s železnou pravidelností léčí „nabouchaní chasníci“, kteří prošli tréninkem v podobných posilovnách.
Pokud Zarembovi stačilo několik týdnů před moskevskou olympiádou vysadit „zobání“, aby prošel kontrolou, dnes se ve sportu odehrává permanentní závod mezi sportovci a antidopingovými komisaři. Nedělejme si iluze, že by se s dopingem přestalo, jen se stal sofistikovanějším. Stejným tempem na to musejí reagovat i ti, kteří mají chránit čistotu sportu.
Byl bych proto mnohem raději, kdyby se Boris Šťastný se svým týmem soustředil na podporu sportu bez anabolik a dalších podpůrných prostředků, a přestal vynášet na piedestal úspěchy těch, kteří jich dosáhli podvodem.