„Co je to zima?!“ pravil muž. Pak v ledové Vltavě uplaval kilometr

REPORTÁŽ: Na začátku ledna jsme měli možnost hovořit s padesátiletým Martinem. Jeho recept na zdraví zněl velmi prostě a jednoduše: otužování. Byl to právě on, kdo nás upozornil na 23. ročník Branických ledů a 14. ročník Memoriálu Ladislava Nicka. Stovky otužilců se v sobotu setkaly u Vltavy a server SinMed.cz na místě nechyběl, byť jsme byli pouze v roli pozorovatele.

Na místo jsme se vypravili řádně vybaveni, měli jsme kožené kotníkové boty, dvě trička, svetr a hustou péřovou bundu. Abychom splynuli s davem, na poličce u bot jsme nechali čepici a rukavice. Řekli jsme si, že mezi otužilci se nic podobného nenosí. O to větší překvapení jsme zažili, když řada z nich měla během plavání na hlavě kulicha. Zbytek těla však byl pochopitelně holý a vydaný vstříc teplotě 1,6 stupně Celsia. Právě tolik měla v sobotu odpoledne Vltava.

Atmosféra na naší nejdelší řece i v jejím okolí byla báječná. Mohlo za to nejen několik stovek odvážlivců, otužilců, ale i jejich známí, přátelé a rodiny, kteří srdnatě a upřímně fandili. Byl to krásný pohled, ačkoli jsme všichni stáli pod zataženým nebem a musíme přiznat, že jsme se klepali zimou.

Vypsané tratě se lišily délkou. Plavalo se 100, 250, 500, 750 a 1000 metrů. U poslední distance šlo o bonifikovanou trať, kde byly připraveny tři poháry pro ženy a tři pro muže. Jak jsme však viděli, nikomu o ceny příliš nešlo. Ústředním motivem tradičního setkání bylo známé motto: Ve zdravém těle zdravý duch.

Borci

Prvních pár minut jsme přesto přemýšleli, zda nejde o žert. Nefoukalo, nesněžilo, nepršelo, ale zima byla ukrutná. Plavci postávali na břehu, kochali se pohledem a jistě i obdivem několika přítomných. Do Vltavy vcházeli postupně a plní odhodlání.

„Co je to zima?!“ svěřil se nám muž, kterého jsme vyzpovídali po absolvování nejdelší tratě. Smál se. Zima mu prý nebyla, cítil se skvěle. A jak podotkl, dal by si to klidně ještě jednou.

Přestože byla většina účastníků ve formě a ženy měly vyloženě pevná těla, na břehu byli připraveni záchranáři. Vždy se zeptali, zda jsou jednotlivci v pořádku, a podávali pomocnou ruku. Drtivá většina otužilců poděkovala, ale ven se dostala sama.

Nejmladšímu účastníkovi mohlo být kolem dvaceti let, což nás také mile překvapilo. Průměr se však pohyboval kolem zralé padesátky. Ani o věk vlastně nešlo. Z počáteční zimy jsme se rychle probrali do „střízlivosti“ a na konci naší reportáže zůstal už jen obdiv, obrovský obdiv ke všem, na které jsme u Vltavy v sobotu odpoledne narazili.

Každý z nich si samozřejmě odnesl i diplom.