REPORTÁŽ: Během prázdnin jsme na serveru SinMed.cz publikovali hned několik reportáží popisujících krásy Krkonoš. Zmínili jsme různé túry, ale také samotné horské boudy. Hodnotili jsme čistotu, kvalitu stravy i ceny. Ohlas byl vysoký, a proto jsme se rozhodli na místo „činu“ na konci prázdnin ještě jednou vrátit.
foto: SinMed.cz/Śnieżne Stawki
Tentokrát jsme se však nezaměřili na domácí, nýbrž na polskou stranu Krkonoš. Cílem jednodenní, zato vydatné túry se staly Śnieżne Stawki, čili Sněžná jezírka. Leží na polském území na dně mohutných Sněžných jam a pohled je to nezapomenutelný. Pokud si ovšem vezmete vhodnou obuv.
My jsme výběr bot trochu podcenili a většinu trasy protrpěli s odřenými patami. Nakonec všechno vyřešil poměrně dobrý „zlepšovák“. Otrhali jsme listy ze stromu a vložili je mezi botu a patu. Nejenže listy krásně chladily, ještě navíc postupně vstřebávaly sílící bolest.
Ale dost našich neduhů.
Do Krkonoš jsme se vrátili na konci prázdnin. Dočasné ubytování nám poskytl kamarád v Nové Pace, odkud jsme se hned po ránu vypravili do Špindlerova Mlýna. Provoz nebyl vůbec hustý, ale ranní mlha dělala divy. Jeli jsme jako šneci.
Auto, taxi, chůze
Automobil jsme nechali na kraji oblíbeného horského střediska. Naše pětičlenná skupina se následně usadila do taxíku a nechala se vyvézt ke Špindlerovce. Potom nastal hluboký nádech a výdech.
A pak už jen šoupání nohama, krok za krokem, kilometr za kilometrem.
Trasa byla skutečně dlouhá a náročná, obzvláště pro ty, kteří celý den prosedí za počítačem. Z úvodní fotografie určitě vidíte, že stála za tu nezlomnou vůli, řečeno s nadsázkou. Nebe bylo blankytně modré a příroda více než fascinující.
Čím více jsme obdivovali okolí, tím více jsme se sbližovali s Poláky. My mluvili česky, oni zase svou mateřštinou. Neřešili jsme sport ani ceny, ale dopravu.
V Polsku jsme byli mnohokrát a vždy nás překvapily kvalitní dálnice i počet nově otevřených kilometrů. Přibližně padesátiletí Poláci souhlasně pokyvovali hlavou. Poté ale přidali svůj pohled na věc.
Horor
Jak se totiž ukázalo, jejich příbuzní žijí v Trutnově, takže české silnice znají dokonale. Jejich komentář byl proto velice příhodný:
„Jazda po czeskich drogach to horror.“
Museli jsme souhlasit. České silnice jsou horor.
„Jesteście bardzo wolni,“ doplnili s odkazem na „tempo“ dokončení dálnice D11, ale i řady dalších staveb.
„Dočkáte se, stejně jako my,“ reagovali jsme s úsměvem.
„Oby tak,“ odpověděli naši noví polští přátelé.
Podobným způsobem jsme zhodnotili také bytovou výstavbu a politickou reprezentaci, byť už na mnohem povrchnější úrovni.
A následoval dlouhý přesun zpět do Špindlerova Mlýna, tentokrát už téměř bez zadýchání. Šli jsme totiž z kopce.
Výlet hodnotíme jako velmi dobrý a poučný. Hlavně proto, že dopravní pomalost České republiky nevidíme pouze my. Všímají si jí už i naši sousedé.
Abychom ŘSD a dalším zodpovědným pracantům nekřivdili, obrátili jsme se na polskou vládu s dotazem, kolik kilometrů dálnic a rychlostních silnic u našich severních sousedů v letech 2020 až 2025 přibylo. Odpověď Generálního ředitelství pro státní silnice a dálnice byla jasná: v průměru 270 kilometrů ročně. A u nás? Zhruba 45 kilometrů, dodal český resort dopravy.