ROZHOVOR: Virtuální realita má v sociálních službách potenciál výrazně zlepšit každodenní zapojení, motivaci i kvalitu života části klientů. Ukazuje to zkušenost Diakonie Západ, která ji ve spolupráci s českým systémem VR Medical využívá ve třech službách pro seniory a osoby s postižením.
foto: SinMed.cz/Senior, ilustrační foto
Jaké konkrétní výsledky zaznamenala Diakonie Západ u klientů, kteří virtuální realitu (VR) využívají dlouhodobě, a existují případy, kdy se očekávaný přínos naopak nepotvrdil?
Virtuální realitu vnímáme především jako rozšiřující a podpůrný nástroj pro aktivizaci a trénink vybraných dovedností. Nemáme k dispozici klinickou studii ani tvrdá data, která by umožňovala jednoznačně říci, že právě VR u klientů způsobila konkrétní měřitelné zlepšení. Vycházíme proto hlavně z pozorování pracovníků a z individuálních záznamů ze služeb.
U některých klientů pracovníci opakovaně vypozorovali větší motivaci k aktivitě, lepší soustředění, větší ochotu zkoušet nové úkoly nebo radost z úspěchu. V denních stacionářích pro osoby s postižením se u vybraných klientů objevovaly také pokroky při práci s rukama, koordinaci pohybů, orientaci v prostoru nebo při dokončování jednoduchých úkolů. U seniorů se VR využívá spíše jako součást kognitivního tréninku a aktivizace, například při procvičování pozornosti, paměti, postřehu nebo koordinace oko-ruka.
Zároveň ale platí, že přínos není automatický a není stejný u všech. U některých klientů se objevila únava, bolest hlavy, závratě, nervozita při nových úkolech, frustrace při neúspěchu nebo pokles motivace po delší době. Někdy bylo nutné sezení zkrátit nebo úplně ukončit.
Pro které skupiny klientů je podle vašich zkušeností virtuální realita nejvhodnější a existují naopak situace nebo diagnózy, kdy její využití nedoporučujete?
Z našich zkušeností se VR nejlépe osvědčuje u klientů, které technologie zaujme a kteří jsou schopni alespoň částečně porozumět zadání, reagovat na pokyny pracovníka a dát najevo, zda jim aktivita vyhovuje. V některých službách ji využívají klienti s lehčím mentálním postižením, u kterých může být vhodná pro podporu soustředění, koordinace, jemné motoriky nebo orientace v jednoduchých úkolech. U seniorů ji využíváme spíše jako aktivizační pomůcku a součást tréninku kognitivních schopností.
Neřekli bychom ale, že je VR vhodná podle diagnózy jako takové. Důležitější je individuální stav klienta, jeho tolerance, motivace a bezpečné doprovázení pracovníkem. Nepoužíváme ji ve chvíli, kdy klient nemá zájem, je unavený, nejistý, rozrušený nebo se u něj objevuje nevolnost, bolest hlavy či závratě. Opatrnost je namístě také u klientů, u nichž by používání brýlí mohlo být problematické vzhledem ke zdravotnímu stavu. Proto je důležitý souhlas klienta, případně opatrovníka, a individuální posouzení pracovníků služby.
Jak náročné bylo zavedení systému VR Medical do běžného provozu sociálních služeb z hlediska financí, školení personálu a každodenní organizace práce?
Samotné technické zprovoznění nebylo podle našich zkušeností zásadní překážkou. Pracovníci se museli naučit zařízení obsluhovat, vybírat vhodné aktivity a klienta během používání bezpečně provázet. V našich službách bylo proškoleno několik pracovníků, ale v běžném provozu VR reálně využívá užší okruh lidí. To je poměrně důležité, protože bez přítomnosti proškoleného pracovníka se aktivita většinou neuskuteční.
Větší výzvou je každodenní organizace. Jedno sezení obvykle trvá podle služby až zhruba dvacet minut, k tomu je potřeba počítat s přípravou zařízení, tabletu, prostoru i samotného klienta. V některých službách se VR podařilo zařadit pravidelněji, jinde je její využívání zatím nepravidelné a závisí hlavně na personální kapacitě, aktuálním programu a motivaci klientů. Z hlediska financí se náklady mohou lišit podle konkrétního vybavení, počtu zařízení a nastavení služby. Z naší zkušenosti ale nestačí brýle pouze pořídit. Aby dávaly smysl, je potřeba mít čas, proškolené pracovníky, metodické uchopení a realistická očekávání.
Za důležitou považujeme také podporu týmu VR Medical. Nejde jen o samotné technické zprovoznění brýlí, ale i o možnost konzultovat jejich využívání s fyzioterapeuty a ergoterapeuty, kteří pomáhají s výběrem vhodných aktivit, metodickým nastavením a sdílením zkušeností z praxe. Právě tato návazná podpora je pro sociální služby důležitá, protože pomáhá překlenout rozdíl mezi pořízením nové technologie a jejím skutečným využíváním v každodenní práci s klienty.
Vidíte potenciál širšího využití virtuální reality v sociálních službách po celé České republice? A co dnes nejvíce brání tomu, aby se podobné technologie staly běžnou součástí péče?
Potenciál v sociálních službách je velký. VR může některým klientům nabídnout zajímavou, hravou a motivující formu aktivizace. Rozšiřuje nabídku činností ve stacionářích, u určitých klientů podpoří soustředění, koordinaci, komunikaci nebo chuť zapojit se do aktivity. Zároveň ale nenahrazuje běžnou práci pracovníků, individuální přístup ani mezilidský kontakt.
Největší překážkou může být nedostatečné povědomí o VR, případně samotné začleňování do reálného provozu sociální služby. Služby potřebují proškolený personál, časovou kapacitu, vhodný prostor, podporu vedení, souhlas klientů a podobně.