ROZHOVOR: Davida Urbana mám jako spisovatele opravdu rád, což ostatně dokládá i skutečnost, že jsem od něj přečetl úplně všechno. Z jeho tvorby bych doporučil zejména Rozsudek smrti, Déjà vu a Výjezdovku. V našem rozhovoru jsme se pochopitelně nezaměřili pouze na svět literární fikce.
foto: Euromedia, se svolením/Kriminalista David Urban
Jste kriminalista a zároveň spisovatel. Kde máte více volnosti?
Rozhodně jako spisovatel. Ve svých příbězích se mohu věnovat jakémukoli tématu a celý děj vést podle vlastních představ. V práci kriminalisty takovou volnost nemám. Jako pátrač se zabývám hledanými a pohřešovanými osobami, takže si nemohu ráno říct, že dnes budu vyšetřovat vraždu nebo loupež. Každý den se snažím najít sebemenší stopu, která mě dovede k člověku, po němž pátráme. Hledané osoby zadržíme a předáme dalším orgánům, pohřešované vracíme jejich blízkým. Ve službě se řídím realitou, při psaní vlastní fantazií.
Co vás na skutečných policejních případech inspiruje nejvíc?
Po více než třiceti letech služby jsem viděl a zažil tolik věcí, že běžné případy začnou časem splývat. V paměti zůstávají hlavně ty neobvyklé, brutální nebo něčím výjimečné. Právě ty mě občas inspirují.
Budete konkrétní?
Například v románu Déjá vu jsem využil zážitek z doby, kdy jsem sloužil u výjezdové skupiny. Byli jsme vysláni k nálezu mrtvého bezdomovce v pokročilém stadiu rozkladu. Téměř přesně po roce jsme vyjížděli ke stejnému případu na stejné místo. Měl jsem tehdy pocit, jako bychom ho nikdy neopustili.
To je síla.
Do knih většinou vkládám podobné drobné střípky z reality. Žádný můj román však není přímým přepisem skutečného případu. Snažím se ale co nejvěrněji zachytit policejní práci, vyšetřovací postupy, místa činu i způsob uvažování pachatelů a kriminalistů.
S Vladimírem Zlým jste napsal Perfektní alibi a nyní Vysvědčení. V čem je podle vás výhoda spojení autora, který zná policejní prostředí zvenčí, s kriminalistou, který ho zná ze své každodenní práce?
Největší výhodou je kombinace dvou pohledů. Já mohu dohlížet na to, aby policejní práce, postupy a možnosti kriminalistů odpovídaly realitě. Vláďa naopak dokáže odhalit místa, kde používám policejní slang nebo výrazy, kterým by běžný čtenář nemusel rozumět.
Díky tomu vznikají knihy, které jsou autentické, ale zároveň srozumitelné pro každého. Čtenář si tak může být jistý, že to, co v příběhu dělají kriminalisté, vychází ze skutečné praxe.
Vláďa navíc sám píše velmi propracované detektivky a policejní prostředí má skvěle nastudované, takže spolupráce s ním byla mimořádně snadná.
Nedávno jsem dokončil knihu s jinou spisovatelkou, která policejní prostředí tolik neznala. Tam byla dělba práce jiná. Já se soustředil na věrohodnost vyšetřování a policejních postupů, ona na psychologii postav, svědků, poškozených a pachatelů.
|
Vysvědčení (Argo, Kalibr, 2026):
Během šesti měsíců jsou zavražděny tři malé děti a čtvrté unikne smrti jen o vlásek. Zpočátku pachatel řádí na Ostravsku, posléze se přesouvá do Prahy. To je stručná anotace detektivního románu Vysvědčení, pod kterým je podepsáno tvůrčí duo Vladimír Zlý & David Urban. Oba autoři si spolupráci vyzkoušeli už v roce 2025 u titulu Perfektní alibi.
Vysvědčení je především nekompromisní. To je nejpřiléhavější přídavné jméno, které mi vytanulo na mysl, když jsem četl o mrtvých dětech. Zatímco Zlý sází především na dialogy, Urban na popis. Čtenář ani v jednom případě neztrácí pozornost a nechává se příběhem nést. A právě v tom je háček.
Autorská dvojice totiž vsadila na velmi specifickou, takzvanou double pointu. V takovém případě si myslíte, že přesně víte, co se odehrálo, stejně jako to, co bude následovat. Pokud byste váhali, o čem mluvím, připomenu Deset malých černoušků, Prokletý ostrov nebo povídku Teď se nedívej.
Zlý s Urbanem psát umějí, o tom mě přesvědčili už v minulosti. Jejich Vysvědčení proto považuji za špičkovou práci. Jediné, co bych knize vytkl, je upozaděný vliv médií a zájmu veřejnosti. V momentě, kdy někdo na Ostravsku zavraždí dvě malé děti, bych si vsadil, že bude na nohou celá republika. Jen si vzpomeňte na Klánovice.
Vyzdvihnout naopak musím závěrečnou část, kde se odhaluje nejen motiv, ale především pravá tvář některých dětských „hrdinů“.
Vysvědčení patří mezi špičku v oboru. Dávám 87 procent.
Obsáhlejší recenze vyjde 15. září.
|
Čtenáři detektivek často očekávají rychlé vyšetřování, geniální kriminalisty a okamžité výsledky. Co je na skutečné policejní práci úplně jinak a co by čtenáře možná překvapilo?
Čtenáře by asi nejvíc překvapilo, kolik trpělivosti policejní práce vyžaduje. Ve skutečnosti jde o mravenčí a často zdlouhavou činnost. Hledají se svědci, vyhodnocují kamerové záznamy, zajišťují důkazy a zpracovává obrovské množství administrativy.
A umělecká tvorba tento faktor postrádá…
V knihách, filmech nebo seriálech se tohle ukazuje jen okrajově, protože by to nebylo příliš atraktivní. Realita je mnohem méně akční a mnohem více o systematické práci.
Neříkám, že mezi policisty nejsou mimořádně schopní kriminalisté. U nás se ale nepracuje stylem osamělého génia, který vše vyřeší sám. Na případech pracují týmy specialistů, z nichž každý přispívá svou částí práce.
Proto ani v mých knihách nenajdete osamělého detektiva, který sám odhalí pachatele. Na vyšetřování se vždy podílí více lidí, stejně jako v reálném životě.
Dokážete po službě úplně vypnout kriminalistu a psát jen jako autor, nebo vám při vymýšlení zápletky automaticky naskakují otázky, které by řešil skutečný vyšetřovatel: motiv, důkazy, operativa, svědci, způsob provedení?
Nemám s tím problém.
Vůbec?
Hlavní zápletky si vymýšlím, protože většina mých knih pojednává o sériových vrazích nebo mimořádně brutálních zločinech, které jsou naštěstí v českém prostředí spíše výjimečné.
Zkušenosti z policejní práce ale využívám při samotném vyšetřování. Moji hrdinové postupují přesně tak, jak bych postupoval já nebo jiný kriminalista. Fikce je v příběhu, realita v metodách.
Jak se vlastně vašima očima vyvíjí zločin? Méně krve, více ekonomiky?
Ze svého pohledu vidím, že výrazně narůstá zejména kybernetická kriminalita. Stále více lidí přichází o peníze kvůli falešným bankéřům, investičním podvodům nebo internetovým podvodníkům.
Pro detektivní román je to ale poměrně nevděčné téma. Vyšetřování takových případů je zajímavé pro policistu, ale ne vždy pro čtenáře.
Přesto bych netvrdil, že by násilná trestná činnost mizela. Vraždy, loupeže i další závažné trestné činy se stále objevují. Mění se způsoby páchání některých trestných činů, ale zločin jako takový rozhodně neztrácí na rozmanitosti.
Nejde však o odbornou analýzu ani o přesná statistická data, pouze o můj dlouhodobý profesní dojem.
Fanouškům literatury nabízíme také rozhovor se Scarlett Wilkovou nebo Petrem Sagitariem.