KOMENTÁŘ: Už ani nevím, kdy poprvé zazněla v televizní reklamě z úst Josefa Vávry, legendárního sládka pivovaru Bernard, věta: „Nalil jsem trochu grepové šťávy do půllitru, k tomu jsem přidal nealko pivo, zamíchal jsem to lžící, ochutnal. No a hotovo.“
foto: Bernard, se svolením/Josef Vávra
Pondělní zpráva o jeho smrti mě opravdu zasáhla. Pepu jsem totiž poznal hned krátce poté, co se se Standou Bernardem rozhodli, že si koupí jeden z pivovarů produkujících snad nejhnusnější pivo v Česku.
Když jsem tehdy viděl zmíněnou reklamu, podíval jsem se na tvář své ženy. Nevykazovala sebemenší známky nadšení. Z reklamy. Pivo jsme poznali až mnohem později a shodli jsme se, že jde o chuťově skvělý a velmi výjimečný výrobek. Snažil jsem se proto ženu přesvědčit, že Pepa je výjimečný chlap a žádný špindíra, i kdyby v reklamě tak stokrát vypadal. Což tedy trochu vypadal.
Pepu se Standou jsem poznal už v roce 1991, kdy se stali pány pivovaru. Miroslav Marek se svou partou tehdy chystal první ročník akce Pelhřimov, město rekordů a deník Expres, moje tehdejší mateřská redakce, se na ní podílel blokem „expresních“ soutěží.
Byli jsme domluvení s Václavem Faltusem, naším redakčním kamarádem, že se také stane rekordmanem. Do té doby měl totiž v repertoáru 99 hlasů, a tak prý nacvičí ten stý. Blok soutěží jsme s Václavem absolvovali téměř rukou společnou a nerozdílnou, ale pouze s jedním mikrofonem. To bylo docela náročné.
Václav nakonec zaperlil stým hlasem. Po lovení hrášků a jejich napichování na párátko, konzumaci párků na čas a dalších podobně vypečených bleskových disciplínách mě Mirek přivedl k chlapíkům, s nimiž mě chtěl seznámit.
Byly to tehdy ještě budoucí hvězdy pivovarského nebe. Standa a Pepa.
Nakonec jsem se seznámil i s jejich ženami a společně jsme vyrazili na prohlídku Pelhřimova. S notnou dávkou skepse jsem se sládka Pepy začal vyptávat, jak chce z takového patoku, jakým bylo humpolecké pivo, udělat něco, co se bude dát pít.
Vznikl z toho skvostný rozhovor plný logických odpovědí.
Ptal jsem se třeba: „Pánové, co vás to napadlo koupit si pivovar?“ Pivovary si přece lidé běžně nekupují každý den.
Odpověď byla všeříkající a naprosto logická:
„Protože máme rádi pivo!“
Byl to nádherný večer. Především výsostně vzdělávací. O pivu, ale také o životě.
Pondělní zpráva mě proto velmi zaskočila. O Pepově nemoci jsem nevěděl. Ale pořád platí:
Pepo, jsi nesmrtelný. Jen je mi líto, že už tu lžíci nevezmeš do ruky.
Protože právě díky tomu, že jsi nalil trochu grepové šťávy do půllitru, přidal k ní to výborné nealko pivo, zamíchal to lžící a ochutnal, máš svůj pomník nesmrtelnosti.
Bernard s tebou!