REPORTÁŽ: Od 27. do 31. května hostí Ostrava dnes již vyhlášený a světově uznávaný turnaj v plážovém volejbalu J&T Banka Ostrava Beach Pro. Ačkoliv se na bankéře někdy lidé dívají svrchu nebo skrz prsty, v tomto případě si zaslouží respekt všichni, kteří za podporou projektu stojí. Ať už jde o Štěpána Ašera, Jozefa Tkáče či Dušana Palcra. Bez podobných partnerů by totiž akce světové úrovně v Česku vznikala jen těžko.
foto: SinMed.cz/Sportovní hala v Ostravě
Ostravský turnaj jsme dlouhé roky sledovali pouze v televizi. Když se ovšem před několika dny v Praze vyhlašovali nejlepší mladí beachvolejbalisté a beachvolejbalistky, rozhodli jsme se vyrazit na sever Moravy osobně.
Páteční cesta po dálnici D1 by vydala na samostatný článek. Necelých pět hodin za volantem provázelo dusno, troubení, několik nehod i kolony. O tom ale někdy příště. S vědomím, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch, jsme všechny nástrahy překonali a zamířili do Ostravy.
V pátek jsme sice žádný zápas nestihli, ale z vyprávění návštěvníků bylo jasné, že šlo o mimořádný sportovní zážitek. Na kurtech se představila česká i světová elita. Stačí zmínit dvojice Perušič–Sedlák, Mäder–Kernen, Džavoronoková–Šépková, Neuschaeferová–Maixnerová nebo Schweiner–Trousil.
Jak to dokážou?
Posilněni nově nabytými znalostmi pravidel jsme se v sobotu vydali přímo do centra dění. Sehnat vstupenky přitom nebylo vůbec jednoduché. Turnaj bývá rok co rok prakticky vyprodaný.
První, co nám doslova vyrazilo dech, bylo samotné prostředí. Hraje se v industriálním areálu Dolních Vítkovic a pohled na monumentální haly, komíny a technické stavby je zážitkem sám o sobě. To, co zpočátku působí chladně a stroze, však během několika minut překryje atmosféra vrcholového sportu.
Kdo někdy zkoušel běhat v písku, ten ví, jak náročný je každý krok. Prvních pár minut jsme jen nevěřícně sledovali tvrdost servisů, přesnost útoků i obětavé zákroky hráčů a hráček. Doteď nechápeme, jak dokážou v hlubokém písku reagovat tak rychle a zároveň nahrávat s přesností strků Ronnieho O'Sullivana.
Tleskáme a obdivujeme
Sobotní program sice na chvíli zklidnila bouřka a déšť, ale zážitek to nijak nezkazilo. Naopak. Jakmile se počasí umoudřilo, létaly míče snad ještě rychleji než předtím. A podobným tempem mizely také svršky návštěvníků v hledišti. Slunce nakonec pálilo do tváří fanoušků téměř jako někde v Peru a my se jen nechávali unášet výkony, k nimž má naše středoškolské plácání do míče před školou opravdu daleko.
Zapomenout nesmíme ani na výborně fungující fanouškovskou zónu, širokou nabídku občerstvení ani na usměvavé návštěvníky. Je to zkrátka úplně jiná komunita, než jakou často známe z fotbalových stadionů.
S pocitem skvěle stráveného dne jsme nakonec usedli do rozpáleného auta, kde teploměr ukazoval více než třicet stupňů. A ještě tentýž večer jsme byli zpět v Praze s jistotou, že do Ostravy na beachvolejbal se rozhodně nejelo naposledy.