ROZHOVOR: Přinášíme druhou část rozhovoru s ředitelkou Domova Sulická v Praze Lenkou Kohoutovou. Tentokrát jsme se zaměřili především na praktickou stránku vládního usnesení o podpoře lokálních dodavatelů, které se týká také škol, zdravotnických zařízení a sociálních služeb. Problém podle Kohoutové nespočívá v samotné podpoře českých zemědělců, ale v tom, jak mají veřejné organizace stanovené cíle evidovat, vykazovat a financovat.
foto: SinMed.cz/Lenka Kohoutová, ředitelka Domova Sulická
Podpora českých zemědělců a krátkých dodavatelských řetězců je sama o sobě legitimním cílem. V čem tedy podle vás spočívá hlavní problém?
S podporou českých zemědělců nemám problém. Ale pokud hospodařím s veřejnými penězi, musím současně respektovat české i evropské právo a rozhodovat podle objektivních kritérií.
Popsaná metodika k vládnímu usnesení uvádí například označení „Česká potravina“ nebo „Vyrobeno v České republice“. Neměla by tím organizacím naopak situaci usnadňovat?
Právě naopak. Ukazuje to, proč potřebujeme přesná pravidla. Označení Česká potravina totiž u zpracované potraviny neznamená, že sto procent jejích surovin pochází z České republiky. Pravidla obecně připouštějí, že část použitých složek může mít zahraniční původ. A označení Vyrobeno v České republice je zase jiná informace. Říká něco o místě výroby, nikoli automaticky o původu všech použitých surovin.
Pokud po mně někdo chce, abych vykázala přesné procento lokálních nebo českých potravin, musím nejprve vědět, co přesně do něj smím započítat a podle jakých kritérií. Jinak mohou dvě organizace nakupovat stejné výrobky, a přesto je ve statistice vykázat rozdílně. Taková statistika pak podle mě ztrácí smysl.
Metodika ale uvádí řadu značek a kategorií, které lze využít. Například Klasu, Regionální potravinu nebo Českou potravinu. Proč to podle vás nestačí?
Ano, uvádí například Klasu, Regionální potravinu, Českou potravinu, Českou cechovní normu, evropská schémata kvality, označení Vyrobeno v České republice, některé krajské značky a další možnosti. Jenže to nejsou totožné kategorie a neříkají všechny totéž o původu výrobku nebo jeho surovinách.
Pokud z nich má vzniknout oficiální statistika, potřebujeme jednotnou metodiku. A podle mě by měl být znám také účel tohoto výkaznictví. Jinak si každá organizace vytvoří vlastní systém a výsledná procenta mezi sebou ani nebudou srovnatelná.
Jak tedy máte takovou statistiku podle současných pravidel vést?
To právě nevím. A to je jedna z mých zásadních výhrad k vládnímu usnesení. Z metodiky se dozvídáme, jakého procenta máme dosáhnout, ale není dostatečně jasné, jak má samotná evidence vypadat.
Máme evidovat každou položku z každého dodacího listu? Máme u každého výrobku zjišťovat značku a zemi původu? Máme tyto informace požadovat po dodavatelích? Máme uchovávat etikety? A jak doložíme původ tam, kde dodavatel tento údaj na faktuře ani dodacím listu neuvádí, protože jej tam uvádět nemusí? To jsou praktické otázky, které musí být zodpovězeny dříve, než po zaměstnancích začneme požadovat novou evidenci.
Při rozsahu vašeho stravovacího provozu to může znamenat poměrně velkou administrativní zátěž.
Každá taková evidence znamená pracovní čas konkrétního člověka. Někdo musí údaje získat, zapsat, zkontrolovat, sečíst a nakonec za ně také nést odpovědnost. Proto se ptám: Kdo tuto práci zaplatí a jaký bude její přínos?
Víte už, komu a jak často byste měla výsledná data vykazovat?
Ani to podle mě není v předložené metodice dostatečně vyjasněno.
Co konkrétně vám v tomto směru chybí?
Nevíme přesně, komu se mají data vykazovat, v jaké podobě a v jakém časovém horizontu. Má jít o každoroční vykazování, nebo o souhrn za celé období? Na jakém formuláři? Kdo bude údaje kontrolovat? Jak se bude postupovat při kontrole, pokud výrobce nebo dodavatel původ některých položek neuvede? U běžných statistik existují jasná pravidla, co, komu, jak a kdy musíme vykázat. Tady mi to zatím dostatečně jasné nepřipadá.
Proč je podle vás způsob evidence tak důležitý?
Ta data nejsou nepodstatné technické detaily. Pokud má veřejná instituce vytvořit nový administrativní systém a zaměstnanci mu mají věnovat pracovní čas, musí předem vědět, co přesně evidují, podle jakých pravidel, komu údaje poskytují a proč je stát potřebuje.
Sociální služba nemůže fungovat tak, že nejprve dostane procentní cíl a potom si má sama vymyslet, jak jej bude měřit a prokazovat.
Navíc se podle metodiky procento počítá z finančních prostředků, nikoli z množství potravin. To minimálně vyvolává otázku, co vlastně chceme měřit. Pokud se ukazatel počítá podle utracených peněz, dražší lokální výrobek nám matematicky pomůže procentní cíl splnit rychleji než levnější. Organizace, která za určitou kategorii potravin utratí více, tak může mít z hlediska statistiky paradoxně lepší výsledek než organizace, která stejné potřeby zajistí hospodárněji.
Měřit něco má smysl tehdy, když víme, proč to měříme a co nám výsledný údaj říká.
Poznámka: Do konce roku 2028 by měla státní správa a samospráva nejméně 65 procent peněz určených na nákup potravin vynaložit na zboží domácího a regionálního původu. Minimálně 5 procent prostředků by šlo na nákup biopotravin. To by mělo posílit potravinovou soběstačnost, konkurenceschopnost domácí produkce a zajistit občanům kvalitní, bezpečné a cenově dostupné české potraviny. Zdroj: MZe
Neměla by ale veřejná instituce jednoduše metodiku respektovat a postupovat podle ní?
Ne. Myslím, že právě ředitel veřejné organizace má povinnost se ptát, pokud má zavést něco, co znamená nové náklady, administrativu a odpovědnost.
Vraťme se k našemu provozu. 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, přibližně 314 snídaní, 370 obědů a 314 večeří denně, dvě velkokuchyně, dva obědy na výběr a několik dietních režimů. Za každým jídlem je nákup, příjem a skladování surovin, sestavování jídelníčku, práce zaměstnanců, příprava diet a odpovědnost za bezpečnost a kvalitu stravy.
Podléháme přísným hygienickým kontrolám a po odborné stránce spolupracujeme s nutričními terapeuty. To všechno má své náklady a současně máme zákonem regulované ekonomické podmínky.
Proto se ptám, zda další administrativní systém skutečně přinese kvalitativní posun pro práci v sociálních službách.
Vaše argumenty tedy podle vás nejsou projevem neochoty plnit požadavky státu?
To jsou otázky, které musí položit každý člověk odpovědný za veřejnou organizaci. Pokud po nás někdo chce nový systém evidence, musí podle mého názoru přemýšlet nejen nad cílem, ale také nad náklady svého rozhodnutí. Kolik pracovních hodin bude evidence znamenat? Kdo bude procházet jednotlivé položky? Kdo bude ověřovat původ? Kdo bude odpovídat za správnost výsledného procenta? A z jakých peněz tuto práci zaplatíme? To podle mě není odmítání cíle. Je to odpovědnost za hospodaření s veřejnými prostředky.
Pokud by evidence byla opravdu rozsáhlá, znamenalo by to pro vás potřebu dalších pracovníků?
Může to tak být. A pracovní síly bez souhlasu hlavního města nemohu samovolně navyšovat, stejně jako nemohu libovolně měnit platové podmínky zaměstnanců.
Proto se znovu ptám: Kdo to celé zaplatí?
Vláda přijala usnesení, takže je podle mě legitimní ptát se na praktické a ekonomické důsledky tohoto rozhodnutí. Neříkám vládnímu usnesení ne. Chci znát odpovědi na své otázky.
To není politický spor. Usnesení vlády není zákon, není ani vyhláškou či nařízením vlády. Politické rozhodnutí vlády samo o sobě nemůže nahradit právní předpis ani nás zbavit povinností, které máme podle platného práva.
Jako ředitelka odpovídám za hospodaření organizace, veřejné prostředky, poskytování sociálních služeb a jejich kvalitu. A především odpovídám za naše klienty. Nemohu svoji odpovědnost odložit s vysvětlením, že jsem pouze postupovala podle metodiky.
Pokud se má politický cíl proměnit v konkrétní povinnost příspěvkové organizace, musí být právně jednoznačný, ekonomicky zajištěný a prakticky proveditelný.
Jsem ráda, že to nebyl náš zřizovatel, kdo tuto situaci vytvořil, protože si vážím odborníků a úředníků, kteří na magistrátu pracují.